Darmstadt 2026: Když se změní náš pohled, změní se i náš dotek
Ve dnech 15.–16. května 2026 se v německém Darmstadtu uskutečnilo setkání INTERNATIONALER FÖRDERVEREIN Basale Stimulation e. V. Účastníkům z různých evropských zemí nabídlo prostor pro pracovní jednání, odborné přednášky i sdílení zkušeností. Projednávaly se nové stanovy organizace, byli představeni členové vědecké rady a hovořilo se o dalším rozvoji konceptu. Zaznělo přitom důležité poselství: Bazální stimulace podle Prof. A. Fröhlicha® není uzavřeným konceptem, který pouze opakuje své původní myšlenky. Nadále se vyvíjí, reaguje na nové poznatky a znovu se ptá, jak co nejlépe porozumět člověku, o kterého pečujeme.
Během dvou konferenčních dnů se propojovala témata filozofie, fenomenologie, etiky, neurověd, vzdělávání i každodenní péče. Ačkoli jednotliví přednášející vycházeli z různých odborných oblastí, všechny příspěvky spojovala pozornost věnovaná člověku a jeho jedinečnému životnímu příběhu.
Člověk je vždy více než jeho diagnóza
Prof. Christel Bienstein otevřela konferenci návratem ke kořenům Bazální stimulace. Připomněla počátky spolupráce s prof. Andreasem Fröhlichem i dobu, kdy koncept vznikal jako pedagogický přístup k dětem s těžkým postižením. Jejich možnosti byly tehdy často podceňovány a předpokládalo se, že téměř nevnímají nebo se nemohou učit. Právě zde se zrodil pohled, který zůstává aktuální i dnes: nesoustředit se pouze na to, co člověk nedokáže, ale hledat, kým je, kým byl a jaké možnosti mu zůstávají.
Ve zdravotnictví se neobejdeme bez diagnóz, laboratorních výsledků, vyšetření, měřitelných hodnot ani správně provedených odborných výkonů. Bazální stimulace nestojí proti medicíně. Naopak, od počátku čerpá z poznatků neurofyziologie, vývojové psychologie, pedagogiky, ošetřovatelství a dalších oborů. Samotné informace však ještě nemusí znamenat skutečné porozumění. Člověka nelze zcela poznat pouze prostřednictvím jeho zdravotního stavu, dokumentace nebo hodnot na monitoru. Má vlastní minulost, vztahy, zvyklosti, obavy, radosti a jedinečný způsob prožívání.
Péče proto není jen součtem provedených činností. Hygiena, polohování, ošetření rány, podávání léků či zápis do dokumentace jsou nezbytnými součástmi práce, samy o sobě však nevystihují její podstatu. Péče vzniká ve vztahu. Začíná tím, jak se na člověka díváme, jak k němu přicházíme a zda jej dokážeme vnímat jako účastníka péče, nikoli jako objekt výkonu.
Ne všechno důležité lze změřit
Prof. Hartmann-Dörpinghaus představila fenomenologický pohled, který neusiluje pouze o vysvětlení člověka, ale především o porozumění jeho prožívanému světu. Ve zdravotnictví oprávněně důvěřujeme tomu, co lze pozorovat, ověřit a změřit. Vedle objektivních údajů však existují skutečnosti, které žádný monitor ani laboratorní test plně nezachytí: pocit bezpečí, důvěru, naději, důstojnost, strach nebo úlevu, kterou přináší blízkost druhého člověka.
V přednášce zazněly také myšlenky korejsko-německého filozofa Byung-Chul Hana, který upozorňuje na rostoucí důvěru moderní společnosti v to, co lze spočítat, porovnat a převést na data. Pro zdravotnictví jsou data nepostradatelná, nesmějí však zastínit člověka, kterému patří. Každá hodnota na monitoru má svou tvář a každý laboratorní výsledek je součástí konkrétního lidského příběhu. Ne všechno, co nelze změřit, je proto méně skutečné nebo méně důležité.
Právě zde se ukazuje význam profesní citlivosti a pokory. Někdy odpověď člověka nepřichází ve slovech, ale v nepatrné změně dechu, uvolnění ruky, pohybu prstů, výrazu tváře nebo svalového napětí. Takové projevy mohou být snadno přehlédnutelné, přesto představují důležitou informaci o tom, jak člověk naši přítomnost a péči prožívá.
Dotek jako somatický dialog
Bazální stimulace bývá někdy zjednodušeně spojována především s dotekem. Dotek je sice nejviditelnější, komunikace však začíná dávno předtím, než se člověka dotkneme. Začíná naším příchodem, pozdravem, představením, vysvětlením dalšího kroku a ochotou přizpůsobit se alespoň na chvíli jeho tempu.
Člověk komunikuje celým tělem. Změna dechu, napětí svalů, odvrácení hlavy, sevření očí nebo postupné uvolnění mohou být součástí somatického dialogu – rozhovoru, který probíhá tělem tam, kde slova nejsou možná nebo nestačí. Dotek v něm není pouze prostředkem, kterým něco sdělujeme. Je také způsobem naslouchání. Každým kontaktem se ptáme: Je to v pořádku? Mohu pokračovat? A současně dáváme člověku čas, aby odpověděl způsobem, kterého je právě schopen.
Rozdíl mezi technikou a vztahem se projevuje právě v této schopnosti vnímat odpověď a podle ní svůj postup měnit. V Bazální stimulaci neděláme něco člověku, ale pokud možno společně s ním. Základní péče – hygiena, česání, oblékání nebo polohování – proto není méně odbornou částí práce. Naopak, právě v ní se často nejzřetelněji ukazuje naše profesionalita, respekt, trpělivost a schopnost chránit lidskou důstojnost.
Lidská přítomnost v technologickém světě
Moderní technologie, umělá inteligence a stále přesnější přístroje přinášejí medicíně mimořádné možnosti. Čím více se však zdravotnictví technologicky rozvíjí, tím důležitější je, aby se z člověka nestal pouze nositel dat. Technologie dokáže zpracovat velké množství informací, nedokáže však nahradit lidskou přítomnost, citlivost, schopnost čekat ani odvahu vstoupit do vztahu i v situaci nejistoty.
Největším poselstvím letošního setkání proto nebyla nová technika ani nový postup. Bylo jím připomenutí, že odbornost, věda a technologie nestojí proti lidskosti. Skutečně kvalitní péče vzniká tam, kde se propojí znalosti, zkušenost, citlivost a respekt k jedinečnému prožívání druhého člověka.
Bazální stimulace nás neučí pouze novým postupům. Učí nás dívat se. Vidět za diagnózou člověka, za reakcí jeho sdělení a za každým výkonem příležitost ke skutečnému setkání. Když se změní náš pohled, změní se i naše tempo, způsob komunikace a dotek. A právě tehdy se může začít měnit i samotná péče.
Oficiální fotografie od Reto Andreoli na stránkách www.basalestimulation.de.
